9 mm Luger

Tento legendární a nejznámější pistolový náboj, známý též pod názvem 9 mm Parabellum, byl a je stále vyráběn na celém světě v různých variantách a laboracích. Tyto varianty se liší konstrukcí, hmotností, druhem a tvarem střely. Liší se i materiál nábojnic. Jsou vyráběny náboje cvičné, s dřevěnou nebo papírovou střelou nebo s hvězdicově uzavřeným ústím nábojnice či s plastovou nábojnicí. Vedle střel plášťových s olověným jádrem se vyrábějí střely s ocelovým jádrem, z homogenního materiálu, gumy, střely svítící i zápalné, ale i hromadné. Jako materiál nábojnic se používá mosaz, železo nebo hliník. Variant tohoto náboje je nespočet.

Náboj 9 mm Luger byl vyvinut v roce 1902 firmou DWM a představuje modifikaci náboje 7,65 mm Parabellum pro armádní pistoli Georga Lugera. V roce 1904 byly pistole i náboj zavedeny v německém námořnictvu pod označením „Parabellum“. Německá armáda zavedla tuto pistoli v roce 1908. Náboj byl do tohoto roku vyráběný s komerčním označením DWM 480 C. Teprve následující roku se objevilo první vojenské označení. Střela tohoto náboje měla původně špičku ve tvaru komolého kužele. Teprve r. 1915 byla v Německu nahrazena ogivální střelou. V této době jsou informace o vojenském náboji vyražené na dno nábojnice a jsou členěné do segmentů, které jsou vedené v úhlových stupních. Označení na dně nábojnice se čte zásadně ve směru chodu hodinových ručiček, začíná se výrobcem (jeho značkou). U nábojů 9 mm Luger německé císařské armády byla signatura uvádějící výrobce v libovolném uspořádání bez systému. První číslo označovalo měsíc výroby (1 až 12), druhé dvojčíslí roku výroby. Teprve až v roce 1927 byl zavedený pořádek ve vojenských signaturách dna. Bylo zavedeno označení slitiny nábojnice a do té doby uváděný měsíc výroby byl nahrazený kódovým číslem dodávky.

Od roku 1915 byla standardizovaná střela s olověným jádrem a ocelovým pláštěm, plátovaným mědiniklem, která byla nahrazena ogivální střelou. Totální nedostatek barevných kovů za války vedl k nedostatku mědi a niklu. Plátování bylo prováděno tombakem. Jiné technologie nebyly známé. Existují v letech 1915 a 1916 kónické střely s plochým hrotem plátované tombakem, tak kónické střely plátované mědiniklem. Mosazné nábojnice jsou ze slitiny 72% mědi a 28 % zinku. Mnohé nábojnice byly pro tréninkovou střelbu přebíjené a označované malým kroužkem na dně nábojnice.

V průběhu války byla provedené pokusy o zavedení ocelových poměděných nábojnic ve Spandau, Kassel a DWM. Nábojnice měly signaturu z roku 1917. Pokusy více méně neprobíhaly úspěšně (trhání a zadírání nábojnic), takže ocelové nábojnice nebyly ve větším rozsahu zavedené. V důsledku Versailské smlouvy probíhala v Německu demontáž všech továren na výrobu střeliva. Pouze DWM mohla od září 1920 do ledna 1921vyrábět pistolové náboje pod názvem Deutsche-Werke AG, Berlin-Borsigwalde (DWA). Říšská armáda se cítila spojeneckou kontrolou omezovaná a začala si nechávat tajně vyrábět střelivo kromě firmy Polte Magdeburg i u jiných firem. Pro maskování výrobců byl zavedený tzv. P – kód. V letech 1925 – 26 vyráběla jedna firma pod signaturou Pu, v dalších letech i jiní výrobci pod signaturou P s dvojmístným či třímístným číslem.

Začátkem třicátých let započaly pokusy s výrobou ocelových nábojnic nejdříve ve velkých kalibrech. Pro ruční zbraně byl zavedený nový typ ocelové, poměděné nábojnice v roku 1933 – 36, pro náboj 9 mm Luger byl plně funkční až v roku 1939. Nábojnice byla načervenalé barvy a v signatuře dna zkratka „St“ pro ocel nebo tzv. materiálový kód. Římská číslice značí výrobce ocelového kalíšku nábojnice, malé písmeno podnik, který prováděl galvanizaci a arabské číslo složení oceli, které určovalo tvrdost a pružnost. Poměděná nábojnice nebyly zavedené ve větším rozsahu, protože ještě lehko podléhaly korozi.

Zvrat ve výrobě nábojnic přišel v letech 1939 – 1940, kdy se podařilo fosfátováním dokonale zpracovat neplátovanou ocel. Fosfátování sloužilo jako prvotní protikorozní ochrana. Konečná protikorozní ochrana byla zabezpečené šedozeleným nebo hnědozeleným vypalovacím lakem. Tyto nábojnice byly označené zkratkou „St“ (ocel). Při použití v samopalech docházelo k odtrhnutí dna nábojnice. Stěna byla zesílená zlepšeným tažením při výrobě a nábojnice byla označení „St+“.

Výroba nábojů musela být v roce 1940 v důsledku válečných událostí výrazně zvýšena. Protože hrozilo nebezpečí dešifrování P-kódu nepřítelem, nařídilo OKH (Vrchní velitelství pozemního vojska) zavedení nového tzv. písmenného kódu. Se střelou FMJ 8,0 g od Sellier & Bellot dosahuje V_o = 360 m/s a Eo = 518 J). Se střelou FMJ 6,0 g od firmy Sellier & Bellot dosahuje V_o = 291 m/s a E_o = 254 J.